Elaine Lóre 🎨 ŠPACHTlalka vlastních světů

🎄 Letos darujte příběh. ♡ Další svíčka, hrníček nebo ponožky? Co letos zkusit něco, co neskončí po Vánocích zapomenuté v šuplíku? 😁 Jako každý rok jsem připravila vánoční nabídku mých obrazů za zvýhodněné ceny. Každý z nich je jediný svého druhu, malovaný ručně a s pořádnou dávkou barev i emocí. Ať už hledáte dárek pro někoho blízkého, nebo chcete udělat radost sami sobě. ❤️ 🎁 Vánoční ceny už najdete na mém webu: elainelore.cz A pokud si žádný obraz nevyberete, budu moc ráda i za sdílení. Třeba právě mezi vašimi přáteli čeká někdo, komu jeden z nich padne do oka. ♡ P.s. do Vánoc zbývá 63 dní!

Některé chvíle trvají pár minut a člověk na ně myslí ještě celé roky ... Poslední dobou si čím dál víc uvědomuju, že ty nejhezčí okamžiky v životě vlastně vůbec nemusí být nijak výjimečné. Nemusí to být drahá dovolená, velké gesto ani něco, co si člověk naplánuje týdny dopředu. Občas stačí sedět vedle někoho, s kým je vám dobře, povídat si o úplných hloupostech, smát se, trochu se pošťuchovat, nebo jen mlčet a nemít potřebu to ticho něčím vyplňovat. Prostě jen na chvíli zapomenout na všechno, co vás čeká, co vás trápí nebo co jste ještě nestihli vyřešit. Když jsem malovala tenhle obraz, myslela jsem na jednoho konkrétního člověka. Na společné okamžiky, které se nedají naplánovat. Na blízkost, která se nedá vynutit a na ten zvláštní pocit, kdy je vám s někým tak dobře, že byste nejradši zastavili čas. Zvlášť když víte, že ta chvíle nebude trvat tak dlouho, jak byste si přáli. Nechtěla jsem malovat smutek z loučení, ale tu chvíli před ním. Ten okamžik, kdy ještě nikdo nevstává, nikdo se neloučí a nemusíte přemýšlet nad tím, kdy se zase uvidíte... ❤️‍🩹 Na obraze jsou dvě postavy. Před nimi moře a zapadající slunce, za nimi strom plný barev. Kolem se toho odehrává tolik, ale ony mají právě teď svůj malý kousek světa. A víte, co mě na tom baví nejvíc? Vůbec nevíme, co bude potom. Jestli spolu odejdou. Jestli se znovu potkají. Jestli je čeká společná cesta, nebo se každý vydá jinam. Ale v tuhle chvíli jsou tam spolu ... Dřív jsem měla potřebu vědět, kam některé vztahy směřují. Chtěla jsem mít odpovědi, jistotu, nějaký plán. Dneska už vím, že ne na všechny otázky odpověď dostanu a že ne všechno krásné musí trvat navždy, aby to mělo smysl. Některé okamžiky jsou příliš krátké na to, abychom v nich stihli všechno, co bychom chtěli, ale dost dlouhé na to, aby v nás zůstaly napořád ♡ Na chvíli věčnost | elainelore.cz

Poslední hovor ☎️

A CO KDYŽ JE TO NEJLEPŠÍ TEPRVE PŘEDE MNOU? Dnes ráno jsem vám představila obraz Než zmizím za horizontem a psala o tom, že jsou ještě místa, která jsem neviděla, lidé, které jsem nepotkala, a příběhy, které jsem nestihla prožít. A celý den mi ta myšlenka leží v hlavě. Protože já vlastně vůbec nevím, co mě čeká. A přiznávám, že mě to někdy docela děsí... Jsou dny, kdy mám chuť sbalit kufr a vyrazit na druhý konec světa, a pak jsou dny, kdy je pro mě výprava do obchodu skoro stejně náročná. Ale jedno mají společné. Pořád mám na co se těšit. Na další obraz, který ještě nemám ani v hlavě. Na místo, kde jsem nikdy nebyla. Na obyčejný den, který se nakonec ukáže jako jeden z těch, na které se nezapomíná. A víte co? Už nepotřebuju vědět, jak všechno dopadne. Stačí mi vědět, že ten příběh ještě neskončil. A že mám pořád chuť malovat jeho další kapitoly. El ♡ Než zmizím za horizontem | elainelore.cz

Štěňátko na neděli. 🐶❤️ Teda… před 11 lety to bylo štěňátko. Dneska je z ní malá teroristka, která má dokonale vycvičenou celou domácnost. 🤣 11 let spolu. A pořád nevím, kdo si tenkrát vlastně koho pořídil. 🤷🏼‍♀️

Nejhorší nebylo, že mi nevěřili cizí lidé. Nejhorší bylo, že mi nevěřila vlastní rodina. Víte, co je na psychických onemocněních jedna z nejtěžších věcí? Že vám někdy nevěří ani lidé, kteří vás znají celý život. A nemluvím jen o cizích lidech, kteří si podle jedné fotografie nebo příspěvku udělají obrázek o tom, jak se máte. Mluvím o vlastní rodině. I já jsem zažila zlehčování svých problémů. Rady, že se musím víc snažit, tolik si všechno nepřipouštět, myslet pozitivně. Ale také skutečné pochybnosti o tom, jestli jsem vůbec nemocná. Přitom jsem se snažila celé roky. Chodila jsem do práce, i když mi bylo tak zle, že jsem cestou několikrát zastavovala, abych se vyzvracela. Fungovala jsem přes úzkosti, panické ataky a vyčerpání, dokud to jednoho dne prostě nešlo dál. A víte, co mě na tom zpětně mrzí nejvíc? Že část mé rodiny začala závažnost mého zdravotního stavu chápat až poté, co jsem o svých zkušenostech veřejně mluvila v televizi nebo v podcastech. Najednou slyšeli to samé, co jsem jim říkala už dávno. Jenže tentokrát to bylo před kamerou a to mě opravdu zamrzelo. Protože já jsem nepotřebovala televizní rozhovor, abych věděla, jak mi je. Nepotřebovala jsem mikrofon, aby moje nemoc byla skutečná. Potřebovala jsem, aby mi věřili. Nečekám, že člověk, který nikdy nezažil panickou ataku nebo těžkou depresi, přesně pochopí, co se při tom odehrává v hlavě a v těle. Sama bych to dřív nejspíš nedokázala, ale mezi tím, že něčemu nerozumíme, a tím, že to zpochybňujeme, je obrovský rozdíl. A když vám není dobře, nemáte pokaždé sílu vysvětlovat, proč dnes nezvládnete něco, co jste včera zvládli. Proč se dokážete smát, ale zároveň jste nemocní. Proč jeden den fungujete a druhý sotva vstanete. Už tak máte dost práce sami se sebou. Nepíšu to proto, abych někomu z rodiny něco vyčítala. Píšu to proto, že vím, kolik lidí zažívá doma totéž. A taky proto, že tenhle příspěvek mohou číst rodiče, sourozenci nebo partneři někoho, kdo se jim už dlouho snaží říct, že mu není dobře. Nemusíte jeho nemoci dokonale rozumět. Nemusíte mít odpověď na všechno. A už vůbec nemusíte rozdávat rady, o které vás nikdo nepožádal. Zkuste mu prostě věřit. Protože když člověk bojuje s vlastní hlavou, je dost těžké zvládat ještě boj o důvěru těch nejbližších. Nikdo by neměl potřebovat televizní kameru k tomu, aby mu vlastní rodina uvěřila. K tomuhle příspěvku jsem vybrala svůj starší autoportrét. Když se na něj dnes dívám, vidím v něm něco, co jsem tehdy ani nemusela umět pojmenovat. Potřebu být viděná, slyšená a hlavně braná vážně. El

Dnes jsem po letech navštívila sekáč... sukně 125 Kč. Nepotřebovala jsem ji. Ale zkuste mi říct, že jsem ji tam měla nechat 😅😅

Víte, co je na životě s chronickým onemocněním absurdní? Že se někdy cítíte provinile i za to, že je vám dobře ... Když zvládnu výlet, výstavu, namalovat obraz nebo se celý den smát, okamžitě mě napadne, jestli bych vlastně neměla zvládat i normální zaměstnání. Jestli nejsem jen líná. Jestli své problémy nepřeháním. A pak přijde den, kdy mám problém vůbec vstát z postele. Jenže ty dobré dny jsou vidět. Ty špatné většinou ne. Takže mám občas pocit, že musím obhajovat obojí. Proč někdy nezvládám fungovat a proč si jindy dovolím žít? Kdy jsme vlastně začali považovat radost nemocného člověka za důkaz, že není nemocný? Znáte ten pocit viny taky? 💙

🇨🇿 Svoboda není jen slovo, které si jednou za rok připomeneme. Je to právo říkat, co si myslíme, tvořit beze strachu, nesouhlasit, být jiní a nemuset se za to omlouvat. Jako výtvarnice vnímám svobodu možná trochu jinak. Každý den stojím před prázdným plátnem a rozhoduju se, co na něm nechám vzniknout. Nikdo mi nediktuje barvy, tvary ani to, co mám svými obrazy říkat. A právě v tom je pro mě něco nesmírně cenného. Moje obrazy nejsou vždycky líbivé. Stejně jako moje názory. Někdy jsou divoké, někdy nepohodlné, někdy plné emocí, které se těžko vysvětlují slovy, ale jsou moje a mám možnost je svobodně ukázat světu. Jenže svoboda nekončí u dveří ateliéru. Nestačí mít právo mluvit, když se bojíme ozvat. Nestačí oslavovat demokracii, když přehlížíme nespravedlnost a nestačí mávat vlajkou, když zapomínáme na obyčejnou lidskost. Vlastenectví pro mě není soutěž v tom, kdo svou zemi miluje hlasitěji, je to také odvaha upozornit na věci, které v ní nejsou v pořádku. Dnes, 28. října, nemyslím jen na historii. Myslím i na to, jakou zemi vytváříme právě teď, protože svoboda není hotový obraz, který jednou pověsíme na zeď, je to něco, na čem musíme pracovat pořád.

Včera jsem se s vámi podělila o to, proč přemýšlím o přerušení živnosti. Dnes bych vám ráda ukázala, co všechno za těmi lety podnikání vlastně stojí. 🎨 Před osmi lety jsem poprvé vzala do ruky štětec. Ne s plánem stát se výtvarnicí, ale s jednoduchou touhou zaplnit prázdné zdi našeho domu. Z jednoho obrazu se postupně stal další. Z koníčku každodenní práce. A z malování doma cesta, která mě zavedla mnohem dál, než jsem si kdy dokázala představit. Dnes jsou za mnou stovky prodaných obrazů, výstavy v Česku i zahraničí a moje tvorba visí v domácnostech soukromých sběratelů téměř po celém světě. Jenže být malířkou neznamená jen stát před plátnem a malovat. Jsem zároveň fotografkou, grafičkou, marketérkou, správkyní webu a sociálních sítí, účetní, obchodnicí, organizátorkou výstav, asistentkou i kurýrkou. Sama si obrazy fotografuji, upravuji fotografie, píšu texty, spravuji web, komunikuji se zákazníky, vyřizuji objednávky, vystavuji faktury, balím a odesílám obrazy. Připravuji propagační materiály, jednám s galeriemi, organizuji výstavy, řeším dopravu, instalace i veškerou administrativu. A mezi tím vším se snažím najít čas na to nejdůležitější. Na samotnou tvorbu. Nikdo mi neplatí za hodiny strávené přípravou výstavy, za neúspěšná jednání, za propagaci, která nepřinese jediného zákazníka, ani za obrazy, které třeba celé měsíce čekají na svého člověka. To všechno je součástí mé práce. A také podnikatelského rizika, které nesu sama. Za každým obrazem jsou hodiny práce. Za celou touhle cestou pak spousta dnů, kdy to vůbec nebylo jednoduché. Přesto jsem pokračovala. Krok za krokem, obraz za obrazem. Včera jste poznali část mého příběhu, o které se mi nemluví lehce a dnes bych vám ráda ukázala tu jeho barevnější část. ❤️ Protože právě takhle vypadá moje druhá šance na život proměněná v barvy, odvahu a práci, která má smysl. A ať užto letos dopadne jakkoliv, nic z toho, co jsem za těch osm let vytvořila, tím nezmizí. Vítejte v mém světě. Elaine Lóre | elainelore.cz

INVALIDNÍ DŮCHOD NENÍ ODMĚNA ZA TO, ŽE SE ČLOVĚKU NECHCE PRACOVAT. Poslední dny čtu komentáře, ze kterých je mi upřímně smutno. Ne proto, že se mnou někdo nesouhlasí, ale proto, kolik lidí stále nechápe, co znamená žít s dlouhodobým onemocněním. „Najděte si normální práci.“ „Každý má dnes nějaké zdravotní problémy.“ „Prostě se seberte a makejte.“ „Stát není charita.“ Tak já vám povím svůj příběh. V roce 2018 mi bylo 27 let. Kvůli psychickému onemocnění mi bylo výslovně doporučeno nepokračovat v práci ve školství. Podle mého psychiatra jsem se tehdy stala pracovně nezařaditelnou. Ze dne na den jsem přišla o profesní budoucnost, se kterou jsem počítala. Neměla jsem představu, co budu dělat dál, ani vyhlídku na zaměstnání, které bych zdravotně zvládala. A věřte mi, že ve 27 letech opravdu neplánujete strávit zbytek života v invalidním důchodu. Ten můj tehdy činil přibližně 6 000 Kč. Zkuste si z toho zaplatit běžné životní náklady 🤷🏼‍♀️ A tak jsem jednoho dne začala malovat. Ne proto, že bych měla podnikatelský plán nebo snila o kariéře výtvarnice. Chtěla jsem si jednoduše namalovat pár obrazů na prázdné zdi našeho domu. Netušila jsem, že se z toho jednou stane moje profese. Pamatuji si ale slova svého psychiatra: „Berte to jako druhou šanci na život.“ A přesně tak jsem se k tomu postavila. Začala jsem tvořit, učit se, zkoušet. Postupně přišly první prodeje, výstavy, zákazníci a sběratelé. Od té doby jsem vytvořila a prodala více než 600 obrazů. Moje práce se dostala do galerií i soukromých sbírek téměř po celém světě. A jsem na to hrdá. Dokázala jsem si totiž vytvořit pracovní budoucnost ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že už žádnou nemám. Jenže to, že jsem si dokázala vytvořit práci navzdory nemoci, neznamená, že jsem se uzdravila. Malování mi umožňovalo přizpůsobovat pracovní tempo zdravotnímu stavu. Někdy pracuji několik hodin denně, jindy nezvládám ani běžné každodenní činnosti. Po odebrání invalidního důchodu se ale moje podnikání stalo hlavní samostatnou výdělečnou činností. S tím přišly i podstatně vyšší povinné odvody na sociální a zdravotní pojištění. Moje zdravotní omezení ale nezmizela. Pořád mám dny, kdy nejsem schopná pracovat. Nemohu slíbit, že budu každý den osm hodin fungovat. Přesto musím každý měsíc vydělat nejen na život, ale i na všechny povinné platby. A právě to je dnes jeden z mých největších problémů. Snažím se udržet práci, kterou mi zdravotní stav alespoň částečně dovoluje vykonávat, a současně zvládat finanční povinnosti, které neberou ohled na to, kolik dní v měsíci jsem skutečně schopná pracovat. Proti rozhodnutí o odebrání důchodu se bráním. Už rok a půl se soudím. Nežádám stát, aby mě živil proto, že mě baví malovat. Nechci, aby mi někdo platil za moje sny. Chci jen, aby moje zdravotní omezení byla posuzována podle toho, jak skutečně ovlivňují můj život a pracovní schopnost. Především podle lékařských zpráv, nikoli pouze podle závěrů posudkového lékaře, který mě osobně nezná. Invalidní důchod není charita. Není to odměna za lenost ani příspěvek na neúspěšné podnikání. Je to součást systému sociálního zabezpečení pro lidi, jejichž pracovní schopnost je dlouhodobě omezena zdravotním stavem. Člověk s invalidním důchodem může pracovat, podnikat, být úspěšný, cestovat, smát se, vystavovat své obrazy a mít radost ze života. Nic z toho neznamená, že je zdravý 365 dní v roce. Někdy mám pocit, že kdybych tehdy zůstala doma a nedělala vůbec nic, lidé by moje zdravotní omezení přijímali snáz, ale protože jsem se pokusila něco vybudovat, musím dnes vysvětlovat, proč vůbec potřebuji ID. A to je na celé situaci možná nejvíc frustrující. Já totiž nikdy nechtěla žít z invalidního důchodu. Chtěla jsem žít navzdory tomu, proč mi byl přiznán. A to jsou dvě naprosto odlišné věci.

Tohle se mi nepíše lehce ... 💔 Od roku 2018 se živím malováním. Prodala jsem přes 600 obrazů, vystavovala v zahraničí a moje práce se dostala ke sběratelům téměř po celém světě. A dnes vážně zvažuji, že budu muset přerušit živnost. Prodeje klesají, náklady rostou a po odebrání invalidního důchodu se mi téměř zdvojnásobily povinné odvody. A proč mi důchod odebrali? V mém posudku sehrály roli i fotografie ze sociálních sítí. Mimo jiné z koncertu, na který jsem se téměř rok připravovala na terapiích, abych ho vůbec zvládla. Takže jsem si dovolila jít na koncert. A podle způsobu, jakým byla moje účast v posudku použita, by člověk skoro řekl, že jsem tím prokázala své uzdravení. Škoda, že to tak jednoduše nefunguje i ve skutečnosti. Dnes sedím doma, počítám poslední peníze a přemýšlím, jestli si ještě můžu dovolit dělat práci, kterou miluju. A víte, co cítím kromě smutku? Stud. Stydím se přiznat, že se mi po tolika letech nedaří. Že za fotografiemi z výstav a hotovými obrazy je taky člověk, který už finančně sotva zvládá pokračovat. Nepíšu to proto, abyste mě litovali. Jen už nechci předstírat, že je všechno v pořádku. Nechci přestat malovat. Jen nevím, jak dlouho si ještě budu moct dovolit se malováním živit. Pokud máte doma některý z mých obrazů, sledujete mou tvorbu nebo jste mě někdy podpořili, děkuju vám. Opravdu. A pokud moje obrazy máte rádi, budu vděčná, když o nich řeknete někomu dalšímu. I obyčejné doporučení může pro malého podnikatele znamenat hodně. Děkuju. ❤️ Elaine Lóre

🎄 59 dní do Vánoc. A já už zase vytahuju obrazy na zahradu Kdo mě sleduje delší dobu, ví, že tohle je tak trochu moje tradice. Obrazy ven, najít správné světlo, převléknout se, vyfotit, zjistit, že se mi nelíbí úhel, přestěhovat stojan a začít znovu. 😂 A pak přijde ta nejtěžší část. Vybrat z těch stovek fotek pár použitelných. Takhle nějak vypadá malířka, když se snaží být zároveň fotografkou, stylistkou, modelkou a marketingovým oddělením. 🤣 Kdybyste si mohli jeden z obrazů na fotkách pověsit doma, který by to byl? Napište mi do komentáře svého favorita. Jsem zvědavá, jestli vyhraje stejný obraz, který bych si vybrala já ♡ elainelore.cz

🎨 Z deníku jedné malířky aneb organizovaný chaos. Bez té organizace ... Šla jsem si jen na chvíli stoupnout ke stojanu. O tři hodiny později mám barvu na rukách, ve vlasech a nejspíš i na zadku. Kafe studený, ateliér po výbuchu a na paletě čtyřicet odstínů, přestože jsem chtěla použít tři 🤦🏼‍♀️ Hledám štětec, který držím v ruce. Šlápnu do barvy. Pak zjistím, že jsem přemalovala jedinou část obrazu, která se mi líbila. Rozhodnu se, že už na něj nesáhnu. Vydržím to přesně čtyři minuty 😁 Výsledek? Obraz nedokončený, já zmalovaná víc než plátno. Ale zítra ho určitě dodělám! To si říkám už třetí týden. A co vy? Taky máte něco, co už „zítra určitě doděláte“? 😅 🎄 59 dní do Vánoc | elainelore.cz