ProstěBlond 🇨🇿 🇺🇸

u zubaře sestra: "doktorka si vezme Eli na klín, tak abyste na to byli připraveni" "Je to třetí dítě, ať si ji vezme klidně na víkend."

Na Halloween jsem letos byla za řidiče. Mělo to nad očekávají dobrý ohlas, děti to bavilo, rodiče prcků (vodí děti na zastávku), mi ukazovali palec nahoru. Starší děti se ptaly jestli mi mají dát dýško. Do vtipkování o dýšku se probudila holčina a úplně vyděšeně říká "ale já nemám peníze! Donesu ti to zítra!" (radši jsem mnohokrát zopakovala, že to je vtip).

Letos jsem (zatím) profrčela jen jeden stop, kdy mi student (high school) zůstal v autobuse. Vzal to sportovně a až jsem vysypala zbytek osazenstva, vyložila jsem jej u místa, kam si pro něj přijela máma. Od té doby máme domluvu, že když se blíží jeho stop, zařve. Funguje to :-) A taky jsem měla (zatím) jen jeden infarkt. Stojím na stopu, už mám červené venku. Nevím co mě osvítilo, ale neotevřela jsem dveře, i když mi student už stál na schodech. V tom se v protisměru ze zatáčky vynořil truck. Brzdil tak prudce, ze kola ječela a auto lítalo zprava doleva. Dobrzil. Bylo sucho. Omlouval se, ale já v tu chvíli zestárla o sto let. Studenta jsem vypustila a znovu začala dýchat. Myslím, že chlápek tam už speed limit dodržovat bude.

"Škola je někdy jak vězení, autobus nikdy" řekla mi holčina. "Na, mini Snickers!" kouká na mě zespoda prťavá, když zrovna dětem spílám, že autobus není tělocvična. V depu pouštím hromy a blesky, když půl hodiny společně s mechanikem odboucháváme z okýnka autobusu zaschlé vnitřnosti ze squishy toy. "Já je writnu up tak, že si to budou pamatovat!" Tak určitě. Když pak v autobuse hartusím, že sedadla na mě koukne malý chlapeček, oči jak štěňátko. "To jsem byl já, je mi to moc líto". "Och to nic, to se může stát. Ale příště už necháme squishy v batohu, ano?" Tvrďák jsem, ne že ne!

Tento rok jsme měli do teď krásný podzim. Vloni lilo snad od září, letos to začíná až teď. Pěkné to bylo, ne že ne. Jak nějaké znamení, že si mám včera asi poslední krásné ráno užít... Slunce se pomalinku soukalo z poza stromů, které objímal mlžný opar. Jedu lesem, cesta se vlnila. Zahlédnu pohyb, zpomalím. A pak už jen pozoruju nádherného rysa, který mi běží přes cestu. Následovalo první odpoledne kdy pořádně lilo. Okna autobusu se mlžila od okamžiku, kdy elementary děti zaplnily autobus. Tlupa promočených skřítků, trika s krátkým rukávem, voda jim kapala z vlasů. Já suchá, zabalená v chundelaté mikině. Jako máma mám chuť s sebou vozit spoustu osušek :-) Ta jejich energie, smích a to, jak jim nevadí být mokří durch. Nemůžu se neusmívat. Chystám se do práce. Slyším jak venku lije. Ugh.

Upekla jsem první bezlepkový chleba. Je pro kamarádku. Samozřejmě nevím jaký je uvnitř a ani nevím jak má vypadat. Nebo chutnat. Občas někomu chleba dám a bylo mi líto, že jí nemůžu.

K narozeninami jsem dostala mašinku na výrobu nálepek. Dělám je z vlastních fotek (fotky zvířat), dávám je do malého alba a každou cestu dám album elementary dětem (dvě děti, jedno sedadlo) a ty si můžou každý jednu vzít. Baví je to, baví to mě. Úplně jsem nečekala že i "velcí" páťáci z toho budou nadšení. Mám tam samozřejmě i opravdové-koupené nálepky. A taky jsem uchudelila obrázek z internetu (koluje to a nevím kdo je autor) , udělala z toho nálepky a dala je do denní místnosti na stůl. Byly fuč rychle :-D

Prý tu po mně byla sháňka. Děkuji za starost (ale já jsem jak šváb, přežiju všechno, so no worries-jak by řekl klasik). Prostě takový to období, kde si světlo na konci tunelu uměle vyrábíš, protože jinak by to bylo tak nějak na prd. Mám kolem sebe super lidi. Village. Každé pondělí a pátek tanec v denní místnosti od kolegy. Musím vám říct co mi provedla kolegyně :-) Sbírám střípky. Mám jich spoustu. Neuvěřitelná spousta malých věcí, která přehlušuje ty velké. Těch velkých není moc, ale bolí. Jsem okay, budu okay. Asi mě čeká operace. Tak nějak tuším že se tomu jednoho krásného dne asi nevyhnu, ale zatím jsem vcelku a není potřeba to řešit hned. Pořád je tu dost vysoká šance že se to zvrtne samo a nebudu mít čas vymýšlet jak to obejít. To by bylo asi nejlepší. Nerada se rozhoduje. A představa že budu týdny vyřazená z fungování se mi nelíbí. Peču chleby. Když to porovnám s mými začátky před co já vím, sedmi lety, není to špatné. Každé pondělí donesu do práce, dám k tomu nějakou pomazánku nebo kýho čerta a jak se tam motáme mezi trasami, tak chleba mizí. Dělá mi to radost. Každý pátek (pokud teda není nějaká extra práce) máme s kolegyní snídani. Jednou vařím já, jednou ona. Autobus mi dělá radost. Hlavně jeho obsah. Middle school mi teda způsobuje tik oka, ale tak to je :-) "Hej týč" je něco, co by mi opravdu od jednoho z nich chybělo. Sbírám střípky. Mám jich spoustu.

Školní rok se mi zatím líbí dobře. První školní den by byl na delší povídání, k tomu se možná vrátím (nebo taky ne). Včera odpoledne nám vyflusly vysílačky. Jakože všem. Pak- poslední run, přijedu pro elementary děti do školy. Na základce obvykle není signál na telefon. Ani fň. Naložím děti, nastartuju a ouha, bus sice naskočí, ale palubka zařve "stůj! dál ni krok!" Malá dušička ve mně byla, přátelé. Beru telefon a zkusím štěstí. Nechápu jak je to možné, ale okamžitě se dovolám na dispečink, a dokonce se slyšíme! Posílají náhradní autobus. S dětmi a jsme si to užili, aby mi úplně nezvlčely, tak jsem s nimi udělala emergency drill, který stejně v pár dnech musíme udělat. Autobus přijel asi za půl hodiny a nenudili jsme se ani chvilku. Můj autobus se od školy zatím nepodařila dostat, no tak uvidíme. Naštěstí se to stalo kde se to stalo, takže žádné drama. A co je tak strašně super? Tyjo, "moje" elementary děti byly úplně skvělé a jsem na ně tuze hrdá!

Vzala jsem plechovku na výlet. Měla jsem jen necelou hodinu než jsem měla vyjet pro poštu, takže možnosti byly omezené. Ale dobrý. Do pruhu se vejdu, v zatáčkách to neberu do protisměru nebo do škarpy, odbočení cajk. Čudlíky čudlíkují, na místa kde obvykle uhýbám ze silnice se pořád vlezu :-D

Jela jsem do depa dřív, že budu mít čas než pojedu s poštou, a vytáhnu plechovku na výlet. Procvičit si zatáčky, otáčení, který čudlík je na co. U autobusu jsem mírně naklonila hlavu na stranu že něco zkontroluju a tím něžným a lehkým pohybem jsem si zablokovala levou stranu krku. Jízda autobusem se nekonala, tak snad zítra :-D

Včera jsem potkala maminku dvou dětí které vozím. Hned se mě ptala jestli už vím jestli je budu mít. Tyjo, ona měla radost :-) A že jestli můžu jejich třetí dítko, které teď bude předškoláček, vzít před začátkem školního roku autobusem projet, ať ví do čeho se jde. Jako ráda bych, ale toto na mě nezáleží (bude psát šéfovi). S ditkem jsem se hned včera seznámil, představila jsem jsem se, řekla jsem kde bude sedět (Hujer, už mám zasedací pradesh hotový) a že to bude většinou zábava Za pár dní bude ve škole akce "touch the bus", tak sice bez projížďky, ale děti můžou tu plechovku prozkoumat.

A dnes už zase s poštou. Otočím se na dispečinku, páč mám v plánech cesty (autobus, moje trasa) úplný nesmysl. Podle toho mám odbočit v jednom místě, tam nabrat dítě a vrátit se na silnici. Pokud tam někdo odbočí, už z tama nevyjede, protože skončí ve škarpě. Bez šance. Já to vím (protože tadá, jela jsem to minulý školní rok), ale pokud za mě pojede substitute, tak nebude happy.

Right response training byl super. Jsem opravdu ráda že ta možnost byla. Hlavně vidět kolik kolegů se zúčastnilo (nebylo to povinné). Prostě jim na tom záleží. Hned večer jsem se pustila do čtení knížky o které instruktorka mluvila (What happened to you - B. Perry & Oprah) a au. Pár úsměvných chvil bylo, ne že ne. Třeba jak určité situace řešit v autobuse místo ve škole. Koukáme do materiálů a možnost "otevřít dveře" (dát dítěti nějaký úkol, třeba poslat ho odnést něco někam) nás pobavila hodně.

Včera jsme 8 hodin seděli na in service. Nejzáživnější byl kurz první pomoci (musíme ho mít každé dva roky) a pak už jen nuda nuda šeď šeď. Technikálie. Předpisy. Jednou teda náš stůl přišel šéf jemně upozornit že jsme rowdy. Všichni jsme to přežili. Nějak. Dnes máme Right response training. Předpokládám že to nuda nebude.

Hned včera jsem sedla k papírům a street view a našla kde mám nové stopy. Toto bude relativně easy ♥️ Teď si to ještě zapamatoval na naučené trase, ale to půjde! Pár dní na cestě a do hlavy se to zapíše. Je tak strašně super vědět kde zastavit, hned vědět podle jména v papíru kdo to je. Nemuset se učit každou zastávku a každé jméno nově pojit s obličejem.