Michal Kalita

Na boji o státní televizi (a do počtu rozhlas, který ale reálně nezajímá už vůbec nikoho) mě perverzně fascinuje zejména pokrytectví prakticky všech zúčastněných. Koaliční politici se zaklínají úlevou obyvatelstvu, ale přitom moc dobře vědí, že mu to žádnou úlevu nepřinese. Buďto to zaplatí z daní nebo z koncesionářských poplatků, což je totéž, jenom se to jinak jmenuje. Ve skutečnosti jim jde především o to, aby se zavděčili svým voličům, protože zatím se jim nedaří plnit to, co slibovali. Opoziční politici proti rušení koncesionářských poplatků ve skutečnosti protestují jenom protože to chce udělat koalice a nějak se vymezit musí. ODS i Piráti, kteří dne tvrdí že koncesionářské poplatky jsou jedinou hrází proti zhroucení civilizace, je chtěli před pár lety sami zrušit. Obě tyto skupiny ve skutečnosti moc dobře vědí, že na způsobu financování reálně vůbec nezáleží. Stejných 101 hlasů, které mohou schválit změnu financování může libovolně změnit zákon o ČT, výši koncesionářských poplatků či okruh poplatníků nebo třeba státní média bez náhrady zrušit a vždycky tomu tak bylo. Asi nejodpudivější skupinu z mého pohledu představují zaměstnanci státních médií. Je samozřejmé, že jim vyhovuje současný stav, kdy jejich práci reálně nikdo nehodnotí, nekontroluje a nejsou za ni zodpovědní. Řada z nich produkuje díla, která by je mimo ghetto státních médií neuživila, protože počet zájemců by vystačil na nepříliš velký YouTube kanál, jehož provozovatel by to mohl dělat jako koníčka. Vyhovuje jim stav, kdy "nezávislost" znamená absenci jakékoliv kontroly a zodpovědnosti. Ti se nebojí změny financování jako takové (je jim jedno ze které kapsy ty prachy půjdou), ale zmenšení koláče, kdy se bude muset řezat, a jim bude hrozit, že někoho začnou zajímat výsledky. Úroveň svobody, demokracie a nezávislosti médií nezáleží na tom, zda v dané zemi existují státní média, případně jak jsou financovaná. Na světě i v Evropě existují různé modely. Žádný politik ve funkci nikde na světě netouží po opravdu nezávislých médiích. Touží po tom, aby byla média na jeho straně. Na stylu politiky v dané zemi pak záleží, zda to chce dosáhnout tím, že si média prostě koupí, ovládne silou nebo ochočí tak či onak. Jedinou obranou je existence médií, která jsou nezávislá na státu. Ne na jedné konkrétní straně, ale na státu jako takovém. Médií, která jsou vlastněná nezávislými soukromými subjekty a placená svými čtenáři, diváky, posluchači a nestátními inzerenty. Médií, která si konkurují a musejí bojovat o přežití tím, že bojují o přízeň těch, kteří je platí.