Curdled

Zabil jaguára nožem, přivezl Indiána do Prahy a kmen zachránil projímadlem. Úžasný život českého Indiana Jonese Vojtěch Frič se narodil přesně před 144 lety (8. září 1882) do vážené rodiny právníka a náměstka pražského primátora. Jméno Alberto, pod kterým ho dnes zná celý svět, tehdy ještě nenosil – začal ho používat až mnohem později v Jižní Americe. Důvod byl čistě praktický: jeho původní české jméno se místním obyvatelům ve španělštině i portugalštině zkrátka vyslovovalo jen s obtížemi. Jeho dobrodružný životní příběh přitom začal rafinovanou klukovskou pomstou. Na přelomu 19. a 20. století existovala v Praze takzvaná potravní daňová hranice, kde se platily poplatky z dovážených surovin. Jistý strážník měl ve zvyku mladého Vojtěcha pravidelně šikanovat a prohledávat mu kapsy, zda nepašuje nezdaněná vajíčka. Chlapec si proto jednou do kapsy schoval mimořádně pichlavý kaktus. Když strážník sebevědomě sáhl dovnitř, zařval bolestí a dal chlapci navždy pokoj. Rostlina na okenním parapetu následně vykvetla a z improvizované zbraně se stala celoživotní vášeň. Už v patnácti letech si dopisoval s předními evropskými botaniky jako rovný s rovným, aniž by kdokoli z nich tušil, že čte dopisy studenta reálky. Když mu pak v únoru 1900 celá sbírka poprvé pomrzla, učinil zásadní rozhodnutí: novou si nasbírá sám. Přímo v divočině. S nožem proti jaguárovi a život bez obočí V květnu 1901 odcestoval necelých devatenáct let starý mladík do brazilského Mato Grossa. Na americkém kontinentu měl nakonec strávit celkem dvanáct let. Zelené peklo ho podrobilo zkoušce okamžitě. Znenadání na něj zaútočil jaguár a nedal mu čas chopit se pušky. Nastal boj zblízka, při němž Frič šelmu ubodal vlastním loveckým nožem. Přežil a pro místní Indiány se rázem stal legendou – uctívaným mužem, jemuž dali jméno Karaí Pukú neboli Dlouhý lovec. Rychle pochopil krutou realitu tehdejší doby: kaktusy drancování bělochů přežijí, domorodci nikoli. Odložil herbáře a začal žít s kmeny v oblasti Gran Chaca. Místní obyvatelé Friče nejen tolerovali, ale přijali ho mezi sebe. Bytostně se totiž cítil mnohem lépe v džungli než v tehdejší pokrytecké pražské smetánce. Sám to později vystihl slavným postřehem: „Šel-li jsem navštívit ministra nebo prezidenta jihoamerických republik, oblékl jsem si frak. Chce-li ale cestovatel pochopit člověka divočiny, musí odložit šaty, oholit brvy a obočí, stát se jedním z nich…“ U Čamakoků, kteří sami sebe nazývají Išir, se sblížil s dívkou jménem Lorai – Černou kachnou. Narodila se jim dcera Hermína, o jejíž existenci neměla česká větev rodiny téměř sto let žádné tušení. Z pralesa do pražských hospod V roce 1908 Frič zjistil, že jeho milované Čamakoky decimuje neznámá choroba provázená krvácením ze střev a fatálním vysílením. Lékaři v paraguayském Asunciónu si nevěděli rady. Frič se proto odhodlal k nevídanému kroku: vzal náčelníkova syna Čerwuiše Piošáda Mendozu s sebou do Evropy. Čerwuiš, kterého Pražané záhy překřtili na Červíčka, bydlel s Fričem v Náplavní ulici a stal se společenskou senzací. Chodil na pivo, poznával pražskou bohému a traduje se, že se jednou pokusil hodit dotěrného strážníka do Vltavy. Fascinoval rovněž spisovatele Jaroslava Haška, který o něm v roce 1913 napsal povídku „Indián a pražská policie“. Nejpodstatnější však bylo, že kmen nezachránily drahé léky, nýbrž laboratorní mikroskop. Pražský student biologie našel v Čerwuišově stolici parazitické měchovce. K vyléčení postačilo silné projímadlo. Zásilka účinného léku putovala zpět za oceán a epidemie ustala. Boj za práva domorodců a pokusy na vlastním těle Z Friče se stal neúnavný obhájce práv původních obyvatel. Na mezinárodním amerikanistickém kongresu otevřeně vystoupil proti honům na lidi a novodobému otroctví. Kampaň, kterou rozpoutal, přispěla v roce 1910 ke vzniku brazilského vládního úřadu pro ochranu domorodců. Sestavil slovníky šestatřiceti domorodých jazyků a pořídil stovky unikátních fotografií. Své zážitky z divočiny později zpracoval do populárních knih pro mládež, jako byly tituly Strýček indián či Dlouhý lovec, jimž vizuální nesmrtelnost vtiskly ilustrace Zdeňka Buriana. Zatímco většina jeho rozsáhlých etnografických sbírek skončila v New Yorku a Petrohradu, v Praze jejich cenné zlomky dodnes uchovává Náprstkovo muzeum. Po návratu do vlasti vybudoval v košířské vile Božinka chloubu tehdejší botaniky – sbírku čítající přes čtyřicet tisíc kaktusů. V mezinárodním botanickém rejstříku dodnes platí oficiální autorská zkratka „Frič“ a nejprestižnější ocenění pro pěstitele nese název Zlatý Alberto. Jeho terénní výzkum často překračoval zavedené hranice. Kolegy z oboru například ohromil i zahanbil zároveň, když přímo v centrální botanické zahradě v Mexiku popsal druh kaktusu považovaný akademiky za dávno vyhynulý – denně kolem něj bez povšimnutí procházeli. Frič šel ve výzkumu až na dřeň: zkoumal narkotické účinky vzácných sukulentů a neváhal je zkoušet sám na sobě. Zjistil například, že určité druhy spolehlivě potlačují závratě, což následně využíval při výstupech na andské srázy v nadmořských výškách přes 5 000 metrů. Později se s vizionářským zápalem věnoval také genetice a experimentálnímu křížení rostlin. Během druhé světové války však kvůli nedostatku topného uhlí jeho skleníková sbírka pomrzla – už podruhé v životě. Podobné ztráty prožíval opakovaně; kdysi mu celníci při zimní kontrole na hranicích otevřeli přepravní bedny a nechali choulostivé rostliny zasypat sněhem. V roce 2005 pak byla definitivně srovnána se zemí i samotná vila Božinka. Smrt, které šlo předejít Cestovatel, který přežil útok dravé šelmy i zákeřné tropické infekce, nakonec podlehl banálnímu zranění. Na konci listopadu 1944 se doma u králíkárny škrábl o rezavý hřebík a v pražské nemocnici Na Bulovce u něj propukl tetanus. Frič ošetřujícím lékařům marně navrhoval, aby ke zmírnění smrtících křečí aplikovali kurare – šípový jed, který dobře znal z pralesa. Přestože britský lékař George Harley již v roce 1850 experimentálně doložil účinek kurare při tlumení tetanických křečí, tuzemští lékaři odmítli svěřit léčbu látce z jihoamerické džungle. Alberto Vojtěch Frič zemřel 4. prosince 1944 na onemocnění, kterému moderní medicína dokázala předcházet. Vědcem však zůstal do poslední chvíle – ještě v agónii diktoval ošetřovatelkám průběh svých symptomů se slovy, že tak činí ve prospěch vědy a lidstva. Pokračování příběhu v novém tisíciletí Fričův odkaz však jeho úmrtím neskončil. Když v roce 2000 čeští dokumentaristé objevili v Paraguayi jeho dceru Hermínu (jež se dožila úctyhodných 104 let) a na dvě stě pokrevních příbuzných, založili manželé Pavel a Yvonna Fričovi spolek Checomacoco. Z veřejné sbírky v Česku pořídili v roce 2006 pro kmen sto čtyřicet krav a tři plemenné býky. Stádo si domorodci po čtyřech letech rovným dílem rozdělili. Tradice českého kaktusářství, kterou Frič spoluzakládal, má dnes i stinné stránky (například v únoru 2026, kdy brazilská policie v São Paulu zadržela české kaktusáře, mezi nimi i bývalého předsedu oborové společnosti, se stovkami pašovaných rostlin). Zásadní rozdíl však spočíval v tom, že Frič prodával přebytky výhradně proto, aby financoval další vědecké expedice. Přírodu nedrancoval; s lidmi, v jejichž domovině sbíral, v plném respektu žil. Pouto, jež v jihoamerické divočině před více než stoletím vzniklo, tak nakonec přetrvalo vilu, unikátní kaktusovou sbírku i státní zřízení, v němž se Dlouhý lovec narodil. Znali jste příběh Alberta Vojtěcha Friče? Máte doma kaktus nebo znáte někoho, kde je vášnivě pěstuje? Každý den sem píšu několik poutavých příběhů z vědy a přírody, nezapomeňte kliknout na tlačítko Sledovat u @tkapler, ať vám neunikne ten příští. A pomozte prosím články šířit - dejte u nich Sdílet a Like, ať se s nimi mohou seznámit i další. Díky