Filip Jirsák

Můj včerejší post k segregaci romských žáků vyvolal velké množství reakcí, proto odpovídám na většinu komentářů následujícím textem. Omlouvám se za delší odpověď, ale téma je příliš složité na 280 znaků. Začnu příkladem středočeského Kladna, který problém ilustruje komplexně Když se po finanční krizi v roce 2009, která vedla k útlumu výroby, uvolnila značná kapacita ubytoven rozptýlených po celém městě, využili příležitosti Romové v té době koncentrovaní v lokalitách Masokombinát a Dubí. Romská subpopulace se tak během krátké doby rozptýlila z vyloučených lokalit do různých čtvrtí města. To vytvořilo ideální příležitost začlenit romské děti do běžných ZŠ aniž by to tyto školy neúměrně zatížilo. Vedení města se ale rozhodlo tomuto procesu zabránit a tak před cca 10 lety oddělili z dříve zvláštní školy několik tříd papírově běžné ZŠ a jako spádový obvod určili pár nejbližších ulic a velmi vzdálené centrální náměstí (obr. 1). Na náměstí je radnice, kde má trvalé bydliště většina obyvatel na ubytovnách. Tím docílili stavu, že pro téměř všechny romské žáky je spádovou školou ta dříve zvláštní. Tento systém se párkrát obměnil, ale funkce zůstává stejná. O segregaci romských žáků obecněji Velké rozdíly ve výsledcích mezi školami V Česku, na rozdíl od většiny zemí EU, chodí výrazně více dětí do škol s vysoce nadprůměrnými výsledky, což je vyvažováno velkým podílem žáků ve školách hluboce podprůměrných (obr. 2). Například ve Skandinávii chodí naprostá většina dětí do škol s průměrnými výsledky. Rodiče o rozdílné kvalitě škol ve městě často vědí a část z nich děti posílá i do vzdálených škol s lepšími výsledky. Hodně dětí u nás nechodí do spádových škol. Paradoxně děti z nevzdělaných rodin často také nechodí do spádové školy, ale musí dojíždět do pro ně určené školy klidně na druhé straně města (např. Kladno). Do spádových škol tak chodí často děti z nižší střední třídy. Rezidenční segregace V Česku žije přibližně 250 tisíc Romů. To je velmi málo na to, abychom zde měli celé čtvrti obývané segregovanymi Romy. Samozřejmě jsou výjimky, jako severočeský Janov, Předlice, atd. Ale naprostá většina Romů nežije ve vyloučených čtvrtích. Spíše jde o malé lokality složené z pár budov či jen jeden dům. Přesto etnicky segregované školy najdeme prakticky v každém větším českém městě. Segregace ve školách tak není primárně dána rezidenční segregaci, jak to známe z anglosaského světa, ale jde o důsledek lokálně nastavených pravidel. Mechanismy segregace Proč tedy máme segregované školy, které neodráží etnickou strukturu obyvatel spádové lokality? V Česku regionální školství řídí výhradně zřizovatel, tedy obec. Na segregaci romských žáků přitom panuje vzácný konsensus klíčových aktérů: 🔸Rodiče neromských děti - z Romů mají strach, jednak se boji šikany, ale ještě více se obávají poklesu kvality výuky, proto hledají pro své děti ZŠ, kde je Romů co nejméně 🔸Romští rodiče - bojí se, že jejich dítě bude šikanováno, že se mu děti budou posmívat a že nezvládnou nároky na domácí přípravu, které jsou v českých ZS značné. Proto hledají pro své dítě segregovanou školu, respektive ochotně akceptují návrh na přeřazení jejich dítěte do segregované školy ze strany vedení školy 🔸Učitelé v segregovaných školách - učit děti z nevzdělaných rodin kde rodiče běžně mají zvláštní školu, je náročné a proto si to chtějí usnadnit tím že se raději dítěte zbaví 🔸Vedení obce –politici jsou závislí na oblibě voličů a prakticky všichni jejich voliči segregaci podporují. Ten kdo zkusí jít proti proudu, pravděpodobně nebude příště zvolen. Proto nastavují, na základě tichých dohod, systém tak, aby všem vyhovoval a aby pro romské děti existovalo odkladiště. Řešení segregace K řešení takto zažitého systému je třeba přistoupit komplexně. Nejprve je třeba zřídit centrálně řízené školské úřady, které se o část kompetencí v řízení regionálního školství pondělí se zřizovateli. Jde například o výběr ředitele či určování spádových obvodů. Dalším krokem musí být posílení personálu základních škol tak aby učitelé zvládli učit i děti z méně vzdělaných rodin. V neposlední řadě pak je třeba přistoupit na úrovni obce ke koordinaci celého systému a rozdělovat děti z nevzdělaných rodin rovnoměrně do více škol, aby to žádnou školu výrazněji nezatížilo, jak to již mnoho let dělají v Krnově. Závěrem Hlavním protiargumentem centrálněji řízeného školství ze strany ODS je srovnávání s normalizací a komunistickým řízením společnosti. Ve skutečnosti ve všech západoevropskych zemích, kromě Nizozemska, se na řízení regionálního školství centrální instituce podílejí výrazně více než v Česku. Zrušení školských úřadů byl špatný krok, na nějž dodnes doplácíme. Můžeme si stokrát říkat že si za to Romové mohou sami, ale jde o děti, ty mají ústavní právo na vzdělání, které jim de facto upíráme. A jejich budoucí uplatnění ve společnosti necháváme na jejich rodičích, kteří sami mají často zvláštní školu. Na tuto hloupost nakonec doplácíme všichni, protože absolventi segregovaných škol jsou na trhu práce velmi špatně uplatnitelní. Na závěr bych rád poděkoval pedagogům, kteří v segregovaných školách učí. Oni segregaci neurčují a často učí v podmínkách které si učitelé z běžných škol vůbec neumí představit. Odpověď směřuje také těmto účtům: @KamilKrilov @heronpav @Libpod @AnekaKrlov2 @Jen_jdu_okolo @panTelocvikar @eliska_tweetuje @kosnar_martin @muzinista @nikagrym @CernohorskyDan @SofieLebduskova @PavelHarasim @PavelNacovsky @MiroslavTaus @Tlucek_P @gaborlubos87