Kobra domácí свободи України

Na Den vzniku samostatného Československa jsem se tu dost rozčílil. Měl jsem rodinné starosti a nebyl jsem ve formě. Teď ale ve formě jsem. O co šlo? O dirigenta Semjona Byčkova, mého „oblíbence“. Na jeho obranu přispěchal @kalousekm , který místo věcných argumentů převedl spor o hudební interpretaci na poměřování osobní prestiže. Že prý o mě nemají zájem prestižní orchestry, zatímco o Byčkova ano. 🤭Jako kdybych se hádal s dvacetiletým klukem. Proto ho pouze ze slušnosti zmíním, ale další prostor mu nedám. Poslat Kalouska do prdele stačí jen jednou. Co vlastně na Byčkovovi nesnáším? Na prvním místě mi vadí jeho dirigování. Jeho někdy až nečitelná gesta, výraz i celkový interpretační styl. Je pro mě horor se na něj dívat, natož poslouchat jeho pojetí české hudby. Byčkov se narodil v Sovětském svazu, kde vyrůstal a získal hudební vzdělání. Každého muzikanta prostředí, ve kterém se formoval, nějak poznamená. Z russka odešlo mnoho skvělých umělců. Někteří se už nikdy nevrátili. Byčkov se do russka naopak vracel a koncertoval tam za Medvěděvovy i Putinovy vlády. Dokonce vystupoval v Moskvě v prosinci 2014, tedy po russké anexi Krymu a vypuknutí války na Donbasu. Russkou invazi v roce 2022 veřejně odsoudil, ale já mu nevěřím. Někteří argumentují tím, že Byčkov je Žid. Mně je ale úplně jedno, zda je ten pán Žid, nebo Rom, pro mě je prostě russký dirigent, který necítí českou hudbu tak, jak bych od šéfdirigenta České filharmonie očekával. A teď k samotnému dirigování. Zajímavé je, že někteří Byčkovovi zastánci argumentují především jeho slavným jménem, postavením a mezinárodní kariérou. Jenže slavné jméno ještě není zárukou výjimečné interpretace. Existují odborné recenze, které jeho dirigování hodnotí velmi kriticky. Některé upozorňují na pomalá tempa, přílišnou kontrolu hudebního toku či nedostatek spontánnosti. Jedna z nejzajímavějších kritik vyšla letos v dubnu na Opera PLUS. Jejím autorem je profesor pražské konzervatoře Michal Rezek, který hodnotil koncert České filharmonie s houslistou Janem Mráčkem a klavíristou Emanuelem Axem. A pan Rezek Byčkova rozhodně nešetřil. V recenzi popisuje nečitelná dirigentská gesta, chybějící nástupy a nepřesnosti v souhře orchestru. Výslovně přitom oceňuje vynikající práci samotných filharmoniků a obou sólistů. Podle Rezka Byčkovovy pohybové a mimické projevy sice vyjadřovaly osobní hudební prožitek, ale hráčům příliš nepomáhaly. 😁 Některé problémy v souhře přičítá přímo dirigentovým gestům. Rezek se domnívá, že Byčkov by měl náročnou disciplínu doprovázení sólistů přenechat jiným dirigentům. Dokonce uvažuje o tom, zda by už neměl začít bilancovat svou kariéru. A nakonec píše: „Jeho výkon byl pro mě frustrujícím zklamáním“. Celou recenzi doporučuji přečíst: operaplus.cz/suverenni-jan-m… Vidíte tedy, že nejsem sám, kdo Byčkovovo dirigování kritizuje. A nejde jen o rozdílný hudební vkus. Jde také o konkrétní výhrady k dirigentské technice, práci s orchestrem a výsledné interpretaci. A na závěr ještě něco. V době, kdy russko vede agresivní válku proti Ukrajině, považuji za mimořádně důležité, kdo stojí v čele České filharmonie. Semjon Byčkov je dirigent narozený a hudebně vzdělaný v Sovětském svazu. Jeho umělecké formování, pozdější působení v russku i současnou práci v České filharmonii považuji za legitimní předmět kritiky. A že jsem ho nazval havajským domovníkem? 😅 To jsem prostě já. Někdy si neberu servítky a víte proč? Protože dirigenti umí být strašné svině, jen o tom veřejnost nemá ani ponětí. Nikdo o tom z muzikantů totiž veřejně nemluví. Budu Byčkova kritizovat, dokud bude stát v čele České filharmonie. Podle mě tam prostě nemá co dělat.