Rostislav Kocman

INVALIDNÍ DŮCHOD NENÍ ODMĚNA ZA TO, ŽE SE ČLOVĚKU NECHCE PRACOVAT. Poslední dny čtu komentáře, ze kterých je mi upřímně smutno. Ne proto, že se mnou někdo nesouhlasí, ale proto, kolik lidí stále nechápe, co znamená žít s dlouhodobým onemocněním. „Najděte si normální práci.“ „Každý má dnes nějaké zdravotní problémy.“ „Prostě se seberte a makejte.“ „Stát není charita.“ Tak já vám povím svůj příběh. V roce 2018 mi bylo 27 let. Kvůli psychickému onemocnění mi bylo výslovně doporučeno nepokračovat v práci ve školství. Podle mého psychiatra jsem se tehdy stala pracovně nezařaditelnou. Ze dne na den jsem přišla o profesní budoucnost, se kterou jsem počítala. Neměla jsem představu, co budu dělat dál, ani vyhlídku na zaměstnání, které bych zdravotně zvládala. A věřte mi, že ve 27 letech opravdu neplánujete strávit zbytek života v invalidním důchodu. Ten můj tehdy činil přibližně 6 000 Kč. Zkuste si z toho zaplatit běžné životní náklady 🤷🏼‍♀️ A tak jsem jednoho dne začala malovat. Ne proto, že bych měla podnikatelský plán nebo snila o kariéře výtvarnice. Chtěla jsem si jednoduše namalovat pár obrazů na prázdné zdi našeho domu. Netušila jsem, že se z toho jednou stane moje profese. Pamatuji si ale slova svého psychiatra: „Berte to jako druhou šanci na život.“ A přesně tak jsem se k tomu postavila. Začala jsem tvořit, učit se, zkoušet. Postupně přišly první prodeje, výstavy, zákazníci a sběratelé. Od té doby jsem vytvořila a prodala více než 600 obrazů. Moje práce se dostala do galerií i soukromých sbírek téměř po celém světě. A jsem na to hrdá. Dokázala jsem si totiž vytvořit pracovní budoucnost ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že už žádnou nemám. Jenže to, že jsem si dokázala vytvořit práci navzdory nemoci, neznamená, že jsem se uzdravila. Malování mi umožňovalo přizpůsobovat pracovní tempo zdravotnímu stavu. Někdy pracuji několik hodin denně, jindy nezvládám ani běžné každodenní činnosti. Po odebrání invalidního důchodu se ale moje podnikání stalo hlavní samostatnou výdělečnou činností. S tím přišly i podstatně vyšší povinné odvody na sociální a zdravotní pojištění. Moje zdravotní omezení ale nezmizela. Pořád mám dny, kdy nejsem schopná pracovat. Nemohu slíbit, že budu každý den osm hodin fungovat. Přesto musím každý měsíc vydělat nejen na život, ale i na všechny povinné platby. A právě to je dnes jeden z mých největších problémů. Snažím se udržet práci, kterou mi zdravotní stav alespoň částečně dovoluje vykonávat, a současně zvládat finanční povinnosti, které neberou ohled na to, kolik dní v měsíci jsem skutečně schopná pracovat. Proti rozhodnutí o odebrání důchodu se bráním. Už rok a půl se soudím. Nežádám stát, aby mě živil proto, že mě baví malovat. Nechci, aby mi někdo platil za moje sny. Chci jen, aby moje zdravotní omezení byla posuzována podle toho, jak skutečně ovlivňují můj život a pracovní schopnost. Především podle lékařských zpráv, nikoli pouze podle závěrů posudkového lékaře, který mě osobně nezná. Invalidní důchod není charita. Není to odměna za lenost ani příspěvek na neúspěšné podnikání. Je to součást systému sociálního zabezpečení pro lidi, jejichž pracovní schopnost je dlouhodobě omezena zdravotním stavem. Člověk s invalidním důchodem může pracovat, podnikat, být úspěšný, cestovat, smát se, vystavovat své obrazy a mít radost ze života. Nic z toho neznamená, že je zdravý 365 dní v roce. Někdy mám pocit, že kdybych tehdy zůstala doma a nedělala vůbec nic, lidé by moje zdravotní omezení přijímali snáz, ale protože jsem se pokusila něco vybudovat, musím dnes vysvětlovat, proč vůbec potřebuji ID. A to je na celé situaci možná nejvíc frustrující. Já totiž nikdy nechtěla žít z invalidního důchodu. Chtěla jsem žít navzdory tomu, proč mi byl přiznán. A to jsou dvě naprosto odlišné věci.